Zpěv je nejstarší způsob spojení řeči a hudby. Vyjadřuje vášeň, které se běžná konverzace nevyrovná. Ale ne všechny druhy zpěvu jsou si rovny. Způsob, jakým společnost zpívá, odráží její hodnoty. Některé kultury preferují uvolněný, přirozený tón. Jiní vyžadují vysoce kvalitní, intenzivní hlas s jasnou dikcí. Na Západě jasně rozlišujeme tři hlavní typy vokální hudby: lidové písně, akademické (umělé) písně a populární písně.
Kořeny lidové písně
Lidové písně jsou základem kolektivní hudby. Obvykle se hrají bez doprovodu nebo s jedním nástrojem, jako je kytara nebo dumbrak. Klíčovým bodem je, že jsou přenášeny uchem. Tato ústní tradice je činí tekutými. Noty a texty se mění z generace na generaci. Autoři těchto písní jsou málokdy známí, pokud vůbec existovali.
Tyto písně plní specifickou funkci. Doprovázejí práci, tanec, námluvy nebo náboženské obřady. Také vyprávějí příběhy. Anglo-americké balady jsou akční, často se zaměřují na tragické události. Lyrické písně jsou sentimentálnější. Melodie jsou jednoduché. Obvykle existuje pouze jedna nebo několik poznámek na slabiku. Jazyk se opakuje a je snadno srozumitelný. V některých tradicích je však pěvecký rejstřík tak specializovaný, že průměrný posluchač nerozezná slova.
Vznik akademické písně
Akademické písně jsou na opačném konci spektra. Jsou určeny pro profesionální nebo pečlivě vyškolené zpěváky. Hudební notace fixuje melodii, díky čemuž jsou noty odolné vůči náhodným změnám. Doprovod se obvykle hraje na klavír nebo celý nástrojový soubor.
Žánr je městský fenomén s hlubokými kořeny na středověkých dvorech, kolejích a kostelech. Traverové a trubadúři 12. století zanechali obrovský korpus zhudebněných básní. Jejich melodie byly rafinované, vysoce organizované a odrážely aristokratickou společnost. Rané rukopisy neobsahují psaný doprovod, což znamená, že byl improvizován umělcem.
Jak se v Evropě ve 13. a 14. století rozvíjela polyfonní hudba, přiřazovali skladatelé hlavní melodii sólovému hlasu. V 15. století složité textury ohrožovaly dominanci vokální linky. Došlo k reakci. Písně se staly řídšími, spoléhaly jen na pár akordů. V 16. století se srozumitelnost textu opět stala prioritou.
Posun ve stylu a struktuře
-
století přineslo dramatickou hudbu. Rozdělil píseň do dvou různých forem: recitativní a árie. Recitativy byly slovně orientované a volné, s minimálním doprovodem. Árie byly virtuózní a melodicky vytříbené. Árie nakonec ovládly operu a oratorium. Sólové písně mimo tyto žánry získaly malou pozornost. Mozart a Haydn své sólové písně ani nepočítali mezi svá nejlepší díla. Mezitím v populární hudbě vzkvétaly jednoduché strofické písně s klávesovým doprovodem.
-
století změnilo vše pro akademickou píseň. Franz Schubert povýšil formu prostřednictvím dramatického provedení. U něj studovali Robert Schumann a Johannes Brahms. Použili doprovod k vyjádření smysluplného významu spíše než k pouhému podpoření melodie. Felix Mendel šel dále se svými Songs Without Words (1832–1845). Tato klavírní díla bez textu vyvolávala poetické obrazy pouze zvukem. Francouzští skladatelé jako Gabriel Fauré a Claude Debussy přidali posunující se kaleidoskopické harmonie, které odrážely tekuté přízvukové vzorce jejich jazyka.
Moderní experimenty a limity hlasu
Pozdější skladatelé nadále posouvali hranice. Rozšířili zpěvákův rozsah, někdy zacházeli s hlasem jako s nástrojem. George a Ira Gershwinovi zahrnuli scatový zpěv do své opery z roku 1935 Perry Bess. Tato improvizační jazzová technika využívá nesmyslné slabiky k napodobování instrumentálních sól.
Dnes vidíme, že tato tradice pokračuje. Bobby McFerrin, americký zpěvák konce 20. a počátku 21. století, ohromil publikum. K napodobování jednotlivých nástrojů i celých souborů používal pouze svůj hlas. Lidský hlas zůstává neomezeným nástrojem. Přizpůsobuje se, mění a vstřebává nové techniky při zachování svého prastarého základu.
Co se stane, když nám technologie umožní dále manipulovat s lidským hlasem? Hranice mezi přirozeným a umělým se může znovu rozostřit. Tuto kapitolu stále píšeme.
