Jean Dujardin nehrál jen v The Artist. Tuto roli prožil.
Toto francouzské filmové mistrovské dílo z roku 2011 není ani tak filmem, jako spíše milostným dopisem do 20. let minulého století. Je to černobílé. Žádný dialog. Pouze hudba a pohyb. Přímá pocta němým filmům.
Příběh začíná na premiéře. George Valentine je král Hollywoodu. Je největší hvězdou v zemi. Objeví se Pepi Miller. Je to ctižádostivá tanečnice. A je to velká fanynka. Políbí George na tvář. Tisk je potěšen. Fotka je rozházená všude.
George si jí všimne. Je okouzlující. Trvá na tom, aby castingový ředitel dal Pepimu roli v jeho dalším filmu. Vypadá to jako gesto dobré vůle. Ale to je začátek všeho.
Pepi je talentovaný. Její kariéra se rozjíždí.
Pak přichází zvuk. Zvukové filmy. Všechno mění. Najednou se George stává problematickým. Je tvrdohlavý. Odmítá se přizpůsobit. Studio ho vyhodí. To je kruté.
George se s tím snaží bojovat. Produkuje vlastní němý film. Nedaří se mu. Zcela. Jeho žena ho opouští. Prodává svůj dům. Draží svůj život.
Dostává se až na samé dno. Pokus o sebevraždu.
Pepi ho najde. Zachrání ho. Poté mu nabídne práci.
Nakonec spolu twerkují. Vytvářejí muzikál. Němý muž a zdravá žena. V dokonalém rytmu.
Film dokazuje, že někdy musíte jít zpět, abyste se pohnuli vpřed.
Není to jen nostalgie. Toto je zkoumání ega. George Valentine představuje éru, která skončila. Pepi Miller je budoucnost. Je flexibilní. Je tvrdý.
Proč tento film získal tolik cen? Nebyla to jen otázka stylu. Byla to záležitost historie. Tragédie se změnila v triumf. Bez jediného proneseného slova.
Diváci to cítili. Oscary to pocítily.
Zůstává jedním z nejunikátnějších děl moderní kinematografie. Riziko. Triumf. Připomínka toho, jaké filmy bývaly.
A jaké by mohly být.